Ve středu jsi se dožil významného jubilea. Budeš nějak hodnotit nebo si dávat předsevzetí?
Určitě hlavně hodnotit, půl století je hodně dlouhá doba, takže je na co vzpomínat a člověk by si v mém věku neměl dělat moc velké plány do budoucnosti. Možná to bude znít jako klišé, ale fakt čím dál tím víc jde hlavně o to, aby byl člověk zdravý a totéž platí i pro všechny okolo.
Přesně půl svého života jsi spojil s Tangem. Mohl bys zavzpomínat na první roky fungování?
Začalo to klasicky: v hospodě, slovo dalo slovo a pár kamarádů dalo dohromady mužstvo, které dostalo do vínku název v té době nejnovějšího míče Adidas – „Tango“. Od prvního zápasu nám to celkem šlo, takže jsme se prokousali až do druhé brněnské ligy. Pak se nám to na pár let zastavilo, až vedení souteže převzal Zdeněk Polák a Tango bylo zařazeno do první ligy. Byly to krásný roky na písku a asfaltu, ale všichni to hráli srdcem a na doraz :) A bylo to opravdu hodně zápasů, než jsme se dostali do té opravdové 1.ligy.
Na které spoluhráče nebo tým nejraději vzpomínáš?
To není lehká otázka, protože můžu na někoho zapomenout a to by mě mrzelo, nicméně pár jmen určitě zaslouží zmínit. Jednak zakládající členové: Petr Štěrba, Slavomír Hladík, Jura Krtička, Igor Štěpánek, Martin Oplt, dále pak hvězdy Tanga v následujících letech: Roman Vitásek, Laďa Zejda, Jindra Sabela, Zdenál Zelinka, Čenda Schoř, Tomáš Dvořák, Jakub Vurm (Čuba), Jara Vurbs, Radim Vlček, Olin Kubík, bratři Lunerové, Robert Mika (Švéd), atd. atd. atd. Pochopitelně samostatná kapitola jsou i ti, se kterými jsem se na hřišti nepotkal, ale bez nich by to již dnes nešlo: Vašek Kubíček a Andrej Pozdenkov. Určitě si za chvíli vzpomenu na další, kteří se podíleli na historii Tanga a těm se omlouvám za svou sklerózu :-)
Na jakou akci s Tangem nikdy nezapomeneš?
S Tangem jsem prožil neskutečný zájezd na turnaj na Sibiř (Novyj Urengoj), který asi těžko něco překoná. Ale to se těžko popisuje, to se musí zažít.
V Tangu jsi udělal hodně důležitých rozhodnutí. Které bylo nejtěžší, nebo řekněme nejsložitější?
Nejtěžší a zásadní pro mě bylo rozhodnout se přestat hrát a stoupnout si na lavičku. Kdo mě znal, tak věděl, že hrát bylo pro mě vším a nikdy nikde jsem nechyběl. Ale úspěch Tanga pro mě byl důležitější, postupně jsem se do role kouče převtělil a s pomocí týmu dostal Tango až do druhé celostátní ligy.
Poslední desetiletka v Tangu to vzala rychlým tempem. Jak ti to změnilo život?
Ano, s příchodem Vaška Kubíčka se stala z Tanga velká „firma“, která patří k české futsalové elitě. To s sebou přineslo hodně změn v řízení klubu a jeho organizaci, což však vzhledem k našim cílům bylo celkem pochopitelné a nevyhnutelné. Ne vždy se to odehrávalo s úsměvem na rtech, ale člověk musí při rozhodování o důležitých věcech myslet v širších souvislostech a nakonec se vždy podaří najít tu správnou cestu. Ale ta hlavní změna se odehrála v mém osobním životě, když jsem se nakonec přece jen rozhoupal a udělal to, co jsem měl udělat už mnohem mnohem dřív. Odstěhoval jsem se do Hodonína ke své nové životní lásce Daně, takže jsem sice mnohdy trochu mimo centra dění, ale zase můžu říct, že jsem šťastný a pořád těžce „zaláskovanej“ !!!!
Stále sedáváš na lavičce při zápasech, co si na tom nedovedeš upřít? :-))) Dokázal by jsi sedět v hledišti?
Člověk dokáže všechno, takže bych mohl sedět i v hledišti a už jsem to také mnohokrát zkusil. Jenže jsme opět u toho: kdo mě dobře zná tak ví, že pro mě lavička srdeční záležitost. Někdo si to užívá na tribuně, já si to užiji naplno jedině na lavičce a je to pro mě taková náhrada za to hraní, když „nám“ bylo ….cet :-)
Máš nějaký sen, který by jsi ještě s Tangem chtěl dosáhnout?
Ano, jedno přání na závěr bych měl: plno halu na Vodovce a pohár za titul nad hlavami hráčů Tanga!!! Někdy…….
